AKTUÁLNÍ 

NABÍDKA

KURZŮ

ekonomika, management,
lidské zdroje

Podnikání je vaše právo!

…jak spolu souvisí podnikání a domácí násilí?

Podnikání a domácí násilí. Jak spolu tyto dva pojmy souvisí? Podnikání, ať už v jakémkoliv oboru, patří do sféry veřejné. Domácí násilí už podle názvu je záležitostí sféry soukromé či rodinné. Byť ani o jednom to neplatí doslova – tak, jako můžeme fyzicky podnikat „doma“, tedy mít svoji kancelář v obývacím pokoji, tak i domácí násilí nemusí být vždy za zavřenými dveřmi bytu či domu a naopak může probíhat na veřejnosti- a stále může jít o domácí násilí. Odložme ale nyní slovíčkaření a pojďme se vrátit k tématu – jak spolu souvisí podnikání a domácí násilí?

Během tří let, kdy se snažíme aktivně pomáhat ženám tzv. „rozjíždět“ podnikání – tedy poskytovat jim nejrůznější poradenství, zázemí i důležitý networking, jsme se střetly tváří v tvář stovkám nejrůznějších osudů a příběhů, které píší odvážné ženy. Odvážné proto, neboť se pustily na led, který v minulosti patřil výhradně mužům. Bruslit na něm není vždy lehké, to platí ostatně pro muže i ženy, které se na něj vydají.

 Ale některé příběhy nás překvapily svou dramatičností.

To, že jsou ženám kladeny při „bruslení“ občas překážky zvenčí (nedůvěra okolí, podceňování ze strany obchodních partnerů, sexismus, neochota s ženami sdílet zkušenosti, znalosti a dovednosti) jsme tak nějak očekávaly. Vlastně i proto vznikl náš projekt, abychom tyto překážky společně překonávaly. Nicméně netušily jsme, že někdy ty nejtěžší překážky nemusí přicházet zvenčí, ale naopak zevnitř – ze strany těch nejbližších, od kterých naopak očekáváme největší podporu.

Napíšeme to otevřeně a bez vytáček – neočekávaly jsme, že mezi našimi „klientkami“ budou také oběti domácího násilí. Naše překvapení je dáno možná určitým stereotypem – existuje jakási představa, že obětí domácího násilí se stávají ženy spíše pasivnější či ne tolik průbojné. Anebo jsme naopak očekávaly, že do podnikání se pouští ženy natolik asertivní, že by se oběťmi domácího násilí určitě nestaly. Prostě by to nedovolily. Na naši omluvu – zas tolik naivní naše očekávání nebylo. I mezinárodní studie či zkušenosti organizací pomáhající obětem domácího násilí ukazují, že nejvíce ohroženou skupinou žen jsou například ženy na mateřské dovolené – tedy ženy materiálně závislé a sociálně mnohdy izolované.

Pak nám ale začala docházet ta spojitost. Vždyť spousty z žen, které se do podnikání pouštějí, jsou aktuálně na rodičovské dovolené.

A začínající podnikatel/ka je téměř vždy finančně závislý. Na někom. Ať už na státu, partnerovi, rodičích, bankách…

Je pravdou, že v případech podnikajících žen na sebe domácí násilí bere nejčastěji podobu psychického násilí. To ale nijak nesnižuje jeho závažnost. Naopak – psychické týrání a ponižování mívá mnohdy stejné nebo i horší následky než rány fyzické.

Proč se tedy ženy podnikatelky stávají oběťmi domácího násilí?

První důležitou věcí, kterou je třeba si uvědomit vždy, když mluvíme o domácím násilí, je fakt, že tento typ násilí je daný tzv. genderovou nerovnováhou ve společnosti, která se promítá i do našich partnerských vztahů. Mnoho lidí žije v iluzi, že pachatelé domácího násilí jsou nějací vyšinutí psychopaté či jinak psychicky nemocní muži. Není tomu tak. Zpravidla se jedná o muže, kteří nijak nevybočují ze společnosti.

Přes všechny změny, kterými naše kultura za poslední desetiletí prošla, však stále žijeme ve společnosti, kterou z velké částí řídí muži.

Jsou to muži, kteří sedí na nejvýznamnějších politických postech, řídí největší firmy, jsou v čele policejních a vojenských složek, ovládají největší média. Čest výjimkám. Netřeba mluvit o dalších nerovnostech – nižších platech žen za stejnou práci, sexismu apod.  Tato nerovnováha ve veřejné sféře se samozřejmě promítá i do partnerských vztahů, kde je tato patriarchální nerovnost přítomna taktéž. Avšak často právě více skrytě, rafinovaněji. Protože pokud nebude rovnováha ve společnosti, nebude ani v našich domácnostech. A naopak samozřejmě.

Nevěříte? Tak schválně. Tipněte si, v jakých zemích jsou ženy ohroženy domácím násilím (a vůbec násilím páchaným na ženách) ze všech nejméně?

Ne že by tam nebylo vůbec, ale prostě ho tam je mnohem méně než v jiných zemích. Nevíte? Jsou to skandinávské země – zejména Švédsko, Norsko a Dánsko…

Že by to byla taková náhoda, že zrovna země s největším podílem žen v politice? Země, kde se ženám nejsnáze prosazuje na trhu práce, kde ženy nejsou zase takovou výjimkou ve vedení velkých firem…a kde není zase naopak žádnou výjimkou to, když na rodičovské dovolené s dětmi doma zůstane otec…?

 

Jak jsem kdysi podnikala…

O tom, že bych se pustila do podnikání, jsem přemýšlela už dříve, ale nikdy nebyla ta pravá chvíle. V zaměstnání jsem měla vcelku slušnou pozici a navíc i vyhlídku možného růstu. To vše se ovšem změnilo, jakmile jsem otěhotněla. Šéf mi narovinu řekl, že se mnou do budoucna nepočítá. Věděla jsem, že ze zákona na to nemá právo a že mi firma musí minimálně tři roky místo hlídat, ale hádat se s velkou společností – na to jsem neměla. Navíc po náročném porodu jsem měla úplně jiné starosti. Ze začátku vlastně bylo všechno ideální – užívala jsem si mateřské, dcera byla úžasné miminko a oba s manželem jsme byli šťastni. Idylka. Nicméně po nějakém roce a půl jsem se začala prostě – řeknu to narovinu – nudit. S dcerou mě to úžasně bavilo, ale taky mi chyběl kontakt s jinými lidmi, chyběla mi i jiná seberealizace než jen ta mateřská. A tak jsem holt začala spřádat podnikatelské plány. Ze začátku jen tzv. na papíře – bavila mě ta kreativní práce – vymýšlení, plánování. Hodně mi v tom pomáhal manžel, který mě ze začátku dost podporoval – sám říkal, že bych měla občas dělat i něco jiného a byl rád, že jsem do podnikání tak zapálená. Dokonce říkal, že když bude potřeba, klidně si zažádá v práci o půl roku nebo i rok volna na rodičovskou dovolenou – prý už dva jeho kolegové šli na rodičovskou a moc si to pochvalovali.

Když byly dceři necelé tři a dostala se do školky, přešla jsem od plánu k činům. Všichni mi předvídali, jak jsou začátky podnikání vždy těžké. Ale v mém případě, bylo vše až snad příliš ideální – prvotní investice do firmy se začaly vracet už v prvních měsících a nad téměř raketovým startem mé malé firmičky se podivovaly i lidé, kteří se v daném oboru podnikání pohybují řadu let. Dost příjemně mě překvapilo, že mnoho z těchto lidí, kteří často byli mí přímí konkurenti na trhu, mělo spíše radost z mého úspěchu a nabídky na spolupráci se časem jen hrnuly.

Fyzicky to samozřejmě bylo mnohdy vyčerpávající – vzhledem k tomu, že dceři byly tři roky a ve školce bývala většinou max. pět šest hodin, tak bylo potřeba vše dokonale organizovat – aby fungovala péče o malé dítě i byznys. Většinu práce s řízením firmy jsem však byla schopná odpracovat z domácí kanceláře.

Všechny obchodní schůzky s dodavateli jsem měla pečlivě naplánované v době, kdy byla malá ve školce nebo kdy jsem měla domluvené hlídání.

Brzy jsem si však všimla, že existuje přece jen minimálně jeden člověk, který rozhodně nějakou radost z mých úspěchů neprojevuje. Bohužel to byl Jirka. Můj muž.

Ne že by nějak moji snahu sabotoval, ale… Začalo to v podstatě takovými nevinnými narážkami. Seděli jsme třeba u známých na návštěvě, a když o mně Jirka v nějakém kontextu mluvil, používal slova jako „no to je ta moje podnikatelka“, „má drahá byznysmanka“, „ta naše manažerka… budoucí milionářka“. Neznělo to zprvu nijak zle. Jirka vždycky dodával, že se moc těší, až ho budu živit – že on se bude válet doma, chodit s malou do kroužků a učit se s ní. Jenže nevinné narážky se postupně měnily v seriózní urážení. Jakýkoliv sebemenší či malicherný problém s malou ve školce, nad kterým ostatní rodiče u svých dětí mávli rukou, u nás byl doprovázen reakcí – „no co byste čekali taky, když její matka raději lítá někde po hotelích a jen samá kafíčka, schůzičky, byznys…“. „U nás doma platí – nejdřív byznys, potom dítě“.

Nejdříve jsem si myslela, že jde o obyčejnou chlapskou ješitnost.

 Jirka sice podniká úplně v jiném oboru, ale poslední dobou se jim zase až tak úplně nedaří (byť jejich firma vydělává pořád více než moje začínající). Možná závist. A snažila jsem se ho uklidnit tím, že jsem mu vysvětlovala, že s ním nehodlám soutěžit, ani závodit v tom, kdo vydělá víc. Marně. Najednou úplně otočil – takhle si prý moje podnikání nepředstavoval. A doma začaly nekonečné hádky. Jakoukoliv maličkost dokázal využít k tomu, aby poukazoval na to, jak jsem neschopná matka. Na veřejnosti, doma, dokonce o tom s gustem vyprávěl vychovatelkám, když jednou za čas vyzvedával Lucku ze školky. Moje podnikatelské úspěchy, které mezitím stále rostly, naopak shazoval s tím, že jde o momentální štěstí či náhodu, posléze mně nepokrytě začal podsouvat, že moje úspěchy si prý vydobývám přes postel. Já, která v životě nepozvedla obočí, když vyprávěl, jako chodí s kolegyněmi či svojí asistentkou do sauny.

Situace začala být zoufalá. Nebylo dne, kdy by nebyla u nás prudká hádka. Přestala jsem zvát jakékoliv návštěvy, neboť každá pro mě znamenala neustálé ponižování, zesměšňování a dokazování toho, jak neschopná a krkavčí matka jsem.

Došlo mi, že nejde o nějakou pitomou ješitnost nebo žárlivost. Uvědomila jsem si, že jde prostě o to, že on si usurpuje právo na určitý život, ale já toto právo nemám. Že pojmy jako nezávislost, svoboda rozhodování, možnost seberealizace i mimo rodičovskou roli, soběstačnost – že všechny tyto věci může on, ale já ne.

V té době byly Lucince čtyři a půl roku a byla dost velká, aby vnímala negativní atmosféru, která doma panovala. Bohužel, uvědomoval si to i on. A tak proti mně postavil i ji – na jednu stranu si ji rozmazloval tak, až mi to bylo proti srsti, a na druhou stranu nikdy si nenechal ujít příležitost, aby mohl říct: „Luci, to nemůžeš, protože maminka na tebe nemá čas… maminka má důležitější věc na práci než si s tebou hrát… maminka tě nemá tolik ráda…“

Situace byla již vyhrocená na maximální míru. Nikdy se nestalo, že by mě uhodil, byť k tomu možná daleko nebylo – minimálně hrozba napřaženou rukou už proběhla. Bylo to také poprvé, kdy jsem, dokonce nahlas, zauvažovala o rozvodu. Dodnes si pamatuji, jak celý brunátně červený na mě řval, že své dcery se nikdy nevzdá a že nemám sebemenší šanci, aby mi ji svěřili. Že zařídí, abych ji do 18 let neviděla.

Bohužel, když jsem se informovala u některých svých známých právníků, tak mě potvrdili, že opravdu existuje reálná šance, že by případný soud přihlédl k mému podnikání jako k okolnosti, která by mi mohla dceru z péče odebrat.

Mé zoufalství však bylo dovršeno, když jsem se snažila hledat pomoc ve svém nejbližším okolí.

Rozhovor s mými vlastními rodiči byl pro mě nepřestavitelným šokem. Nešlo ani tak o rozhovor, jako o jednu dlouhou a nekončící výčitku, ve které se dvojhlasem střídali moje máma a můj táta: „A co jsi čekala? Ty se mu divíš? Na jeho místě bych se cítil úplně stejně. Proč sis ho tedy brala a proč jste měli dítě, když si chceš raději podnikat? On se o tebe stará, snaží se vydělat na vás peníze a ty ho tahle podrazíš? Jak se má cítit, když teď nosíš domů víc peněz než on? Stydím se za to, že jsi moje dcera!!!“  Poslední věta mě rezonovala v hlavě ještě několik měsíců poté.

Myšlenky na rozvod jsem se vzdala, ale bylo to čím dál horší. Manžel mi dělal samé naschvály tak, aby mi řízení firmy co nejvíce zkomplikoval. Tu propíchnuté gumy u auta, když jsem měla jet na důležitou schůzku, tu záhadně onemocněla naše slečna na hlídání půl hodiny před jednáním na magistrátu.

Do toho se ozvaly zdravotní problémy a není proto třeba se divit, že s mým podnikáním to začalo jít – no sice ne z kopce, ale rozhodně začalo stagnovat.

V této situaci vytáhl manžel svůj poslední trumf. Přestože jsme od začátku manželství měli oba jasno v tom, že budeme mít pouze jedno dítě, Jirka neustále nyní mluvil o tom, že Lucinka potřebuje sourozence. A opět nevynechal jedinou příležitost k tomu, aby kdekoliv na veřejnosti mohl mluvit o tom, jak jeho sobecká kariéristická manželka nechce dopřát své dceři sourozence, neboť je zahleděná jen do svého podnikání.

Mně bylo samozřejmě od začátku jasné, kam tahle strategie míří. Vůbec mu nešlo o dítě, ale o to, jak mě nadobro upoutat doma a zbavit možnosti věnovat se jak firmě, tak rodině.

Hádky mě neskutečně psychicky vyčerpávaly. Začala jsem chodit k psychiatrovi, brát nějaká antidepresiva…

Jirka jednou večer začal hádku o tom, že jako manželka ho totálně zanedbávám a že si bude muset pořídit nějakou milenku. Ostrá postelová hádka skončila něčím, co možná zdánlivě mohlo připomínat – znásilnění.

Nechci zabíhat do intimních podrobností. Ale o znásilnění v pravém slova smyslu nešlo. Mnohem důležitější bylo, že Jiří si při tom, ať už to bylo cokoliv, dal opravdu velký pozor – pozor na to, aby vše skončilo tak, jak má – mým těhotenstvím.

V situaci, ve které jsem byla, s podporou okolí, jakou jsem měla, a s psychickým stavem, ve kterém jsem se i s pomocí prášků nacházela, jsem nedokázala smysluplného odporu.

Mému krásnému synovi je nyní rok. Firma, kterou jsem založila, stále velmi prosperuje a je považována za jedničku na trhu v dané oblasti v našem kraji. Bohužel již nepatří mě – prodala jsem ji v podstatě za pakatel jednomu zájemci, který se tak původně chtěl zbavit konkurenční firmy. Když zjistil, jak dobře na tom moje firma je, ta jeho původní rázem zanikla, a nyní sbírá vavříny a plody ovoce s firmou, kterou koupil ode mě.

Budiž. Já mám doma nyní dvě usměvavé děti. Chodí k nám na návštěvu mí usměvaví rodiče a každý večer se z práce vrací můj věčně usměvavý manžel. Škoda, že máma jeho dětí se usmívat odnaučila už dávno…  

 

I vám chybí happy end příběhu? Žádný není. Jde o skutečný příběh skutečné, dnes již bývalé podnikatelky. A skutečné příběhy domácího násilí málokdy končí dobře.

A pokud vám to jako domácí násilí nepřipadá – neboť tam přeci nepadla žádná facka – tak vězte, že má všechny téměř učebnicové znaky domácího násilí. Je tam nerovnováha moci, izolace od sociálního okolí, veřejné ponižování, vydírání, nátlak, vyhrožování i… minimálně sexuální vydírání.

Jak z toho ven?

Pokud se týče praktické pomoci konkrétním lidem (a věřte, že každý a každá z vás má v okolí někoho, kdo takový problém řeší, aniž o tom tušíte), tak by to vydalo nikoliv na samostatnou brožurku, ale rovnou na několik tlustých knih na pokračování. Začněme třeba u toho – že kdo hledá, ten najde. I když ani dnes situace není růžová, je úplně jiná, než byla třeba před deseti patnácti lety, kdy bylo domácí násilí opravdu tabu. V Brně a obecně jihomoravském kraji dnes působí několik organizací, kde působí odbornice a odborníci s velkými zkušenostmi – a nabízejí tyto zkušenosti zadarmo.

Nabízejí právnickou pomoc, terapeutickou, asistenci při hledání případného bydlení (či přímo poskytují přechodný azyl), asistenci při jednání s Policií ČR.

V rámci Policie ČR je pak Brno často dáváno za příklad na republikové úrovni – jedná se o první město, kde byla vytvořena speciální skupina policejního týmu, který se zabývá výhradně tematikou domácího násilí. Potřebné kontakty se dají snadno vyhledat, ale pro jistotu jsou součástí této brožurky.

Cílem toho textu není ukázat, jak vyřešit domácí násilí. To je opravdu problém pro skutečné odborníky a odbornice.

Cílem je ukázat, že domácí násilí se skutečně týká i podnikání.  Ani my jsme to na začátku našeho projektu netušily. Věděly jsme, že ženy se i v rámci podnikání potýkají s podceňováním či diskriminací. Ale že jim hází klacky pod nohy i ti nejbližší, to nás opravdu překvapilo. A téma si o to více zaslouží pozornost, neboť právě ženy podnikatelky se málokdy dočkají veřejného – nebo alespoň rodinného zastání. Často, tak jako v našem příběhu, jsou ony považovány za ty špatné, za původkyně celého problému. Za krkavčí matky, za sobecké kariéristky ženoucí se za penězi.

Snažíme se to změnit. Domácí násilí není soukromý problém. Je to problém nerovnováhy ve společnosti. A tuto nerovnováhu se my snažíme měnit. Právě tím, že podporujeme ženy, které odmítají být oběťmi svého osudu a snaží se se svým životem něco podniknout. Tak jim neházejme klacky pod nohy!

 

Kontakty:

Intervenční centrum Brno – Spondea

Adresa:
Intervenční centrum Brno
Sýpka 25
613 00 Brno – Černá Pole

Tel.: +420 544 501 121 - v konzultačních hodinách
Mobil: +420 739 078 078 - v konzultačních hodinách
Nonstop linka o víkendu: (pátek 8:00 až neděle 22:00)
Mobil: +420 739 078 078

http://www.ic-brno.cz/
http://www.spondea.cz/

 

Persefona

Adresa:
Persefona o. s.
Jiráskova 8
Brno, 602 00

Http://www.persefona.cz/
Identifikátor datové schránky: b45dmwx
Tel.:  737 834 345 nebo 545 245 996 (volejte v pracovní dny od 9:00 do 17:00 hod.)
E-mail: poradna@persefona.czdomacinasili@persefona.cz

 

Magdalenium

P.O.Box 113, 657 13 BRNO
E-mail:  magdalenium2@centrum.cz
http://www.magdalenium.cz/

 

Policie ČR, skupina domácí násilí

zaměření na odhalování trestných činů a přestupků páchaných v souvislosti s domácím násilím na celém území města Brna a jejich šetření, včetně preventivního působení proti možnému ohrožení osob ohrožených domácím násilím ze strany násilných osob. Tel.: 702 292 017 - všední dny od 6,00 do 22,00 hod., 724 273 015 - svátky, víkendy a noc od 22,00 - 6,00 hod.

 

Zaregistrujte se a získejte spoustu důležitých informací

E-mail:

Heslo:

Zapomněli jste heslo?
 

Naši partneři

Q2 Aktivní máma ER Na volné noze

Podporujeme


Aukce pro Dům sv. Markéty






Reference

Mohu jen doporucit, kurz mam za sebou a baby z Top centra jsou proste bozi !!! Podnikani uz pomalu, ale jiste rozjizdim

Jitka Holíková


Chci Vám moc poděkovat za velmi vstřícný a profesionální přístup. Navštívila jsem víc Vašich kurzů, a díky nim mám mnohem větší rozhled.
Lektoři jsou vždy skvěle připraveni podat srozumitelně to nejdůležitější k tématu. Vážím si práce celého týmu a přeji všem účastnicím, aby kurzy byly pro ně inspirací aspoň tak, jako pro mne.

Markéta Schwarzová


Začala jsem chodit na miniworkshopy a vzdělávání, které organizujete, ale pak mne ještě nadchly Kulaté stoly, kde jsem se seznámila se zajímavými lidmi, kteří mne inspirovali a posunuli dál v mém podnikání.

Tereza Dvořáková, www.safe-therapy.eu


Děkuji celému milému kolektivu TCP Brno za jejich vstřícnost a ochotu. Absolvovala jsem několik miniworkshopů, které byly pro mne velmi přínosné, mimo jiné i díky skvělé lektorce paní Bečvářové, která pobírané téma vtipně a srozumitelně vysvětlí. Díky za to, že taková organizace existuje a že ji mohou ženy využít ke zvýšení kvalifikace a k lepšímu uplatnění na trhu práce a při rozjezdu vlastního podnikání!

Petra Rogusová


Děkuji za velice zajímavý kurz "Řízení lidských zdrojů a self management", na kterém zaznělo spousta zajímavých myšlenek a rad z úst zkušeného odborníka! Strávila jsem velice příjemné dopoledne ve skupině příjemných a aktivních lidí. A těším se zase někdy příště!

Monika Dušová


"Jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáme." Děkuji za pomoc realizovat vytyčené cíle, za to, že člověk nemusí být při přípravě podnikání na vše sám, za vstřícnost, ochotu a dostupnost nabízených programů.

Radmila Hřebíčková, www.marystudio.cz

 


Každé setkání a kurzy mi přináší velkou motivaci pro moje podnikání a mnoho zajímavých kontaktů. Na vaše kurzy a společenské aktivity se těším a pravidelně se jich účastním.

Alexandra Divišová, www.autoalexa.cz


Jsem vděčná za účast v projektu pod hlavičkou TCP. Veškeré aktivity provází vstřícnost, profesionalita a ochota doslova "plnit přání" klientek. Bonusem navíc je skutečnost, že díky účasti v projektu můžu těchto služeb využít zdarma.

Ivana Havlíčková, www.soga.cz


Adresa Facebook Přihlásit se k odběru novinek

Co-workové a vzdělávací centrum
Lidická 28
602 00 BRNO

E-mail: info@tcpbrno.cz


ANTI-SPAMOVÁ OCHRANA!
(logicky musí zůstat neoznačeno, jinak se zpráva neodešle)

Zadejte váš email

matlocha Image Map